The news is by your side.

Překročíme bod, ze kterého už není návratu?

0 37

 

Zeman 1

Viděli jste někdy uprchlíka? Myslím naživo, osobně, ne v televizi nebo na kanálu youtube. Já také ne. Jsem přesvědčen, že ho nevidělo naživo 99 procent občanů této země. Přesto se téma uprchlíků, islámu a terorismu stalo ústředním bodem, kolem kterého se už měsíce točí čím dál vyhrocenější debata v české společnosti. Dokonale to bylo vidět na oslavách státního svátku 17. listopadu. Z připomínky studentského boje za demokracii a svobodu se stala oslava xenofobie, která vyvrcholila vystoupením Miloše Zemana ve společnosti nejhorší spodiny politické garnitury, jako je Martin „Masokostní moučka“ Konvička nebo senátor Veleba. Jako zombie z hrobu se dokonce vynořil i praotec českých nacionalistů Miroslav Sládek. Této skvadře pak tleskaly tisíce lidí, příznivců prezidenta, vybaveni desítkami transparentů s nápisem Ať žije Miloš Zeman. Skupina studentů nebyla vůbec na Albertov vpuštěna prezidentovou ochrankou, přestože přišli dvě hodiny před jeho vystoupením. Zeman si tak zajistil, že na jeho akci budou pouze jeho příznivci a nebude se opakovat házení vajec a udělování červených karet. Při zpěvu národní hymny Konvičky, Zemana a spol se mnoha lidem nejspíš zatmělo před očima. Prezident ve svém projevu nehovořil od odkazu studentských demonstrací, místo toho brojil proti nálepkování lidí s protiimigračními postoji jako xenofoby a rasisty. Své odpůrce vzápětí onálepkoval jako řvoucí stádo. Opět se také pustil do úvah, proč mezi imigranty jsou mladí muži, kteří by raději měli bojovat s Islámským státem. Je zbytečné vyjmenovávat všechny body jeho projevu, prakticky okamžitě se mu začala věnovat podrobně všechna česká média. Podstatné je, že odkaz 17. listopadu se rozemlel do nahnědlé kaše, kde místo idejí o svobodě a demokracii lidé dumají nad podstatou islámu a povaze uprchlíků.

Zeman si celé oslavy 17. listopadu ukradl sám pro sebe a málokoho už to mohlo překvapit. Po té, co začal vyznamenávat nejvyššími státními řády spolupracovníky StB, nejrůznější kamarády a komunistické aparátčíky, bylo jasné, že pro něj žádné meze neplatí. Spojení s Konvičkovci je stejně tak předvídatelné, jako skandální. Zeman plánovitě těží z rozdílnosti názorů na imigraci v naší společnosti. Společně se zástupy dalších politiků vyostřuje debatu a zvyšuje hysterii. Čest premiéru Sobotkovi, který se překvapivě vzmohl na jeden ze státničtějších projevů své kariéry. Jinak však česká kotlina začíná kvůli imigrační vlně připomínat přetopený kotel. Všichni politici, kteří větří politické body, dále rozdmýchávají vášně, které jsou v našem případě zcela zbytečné. Vzpomeňte na otázku z úvodu tohoto textu. Imigranti u nás nejsou, ani k nám nechtějí. Naše pověst už se roznesla až do zemí na blízkém východě a v příručkách, které s sebou uprchlíci mají, je Česko označené jako země, které je dobré se zdaleka vyhnout. Nejsou u nás uprchlíci ani teroristé, přesto u nás planou vášně, jakoby právě běženci vyhodili do povětří Karlův most. Lidé z obou táborů (a dnes už každý musí patřit do nějakého tábora) přestali dávno naslouchat jakýmkoliv argumentům a jen spílají svým odpůrcům. Sluníčka, rasisti, multikulti, xena, nic než národ, všechno v zuřivém víru, který trhá pouta mezi lidmi. Zdá se, že je to jakýsi náš povahový rys. Už krize kolem Ukrajiny ukázala, jak hluboce je rozdělen náš národ z hlediska směřování naší zahraniční politiky a názorům na Rusko. Tehdy ještě přilévaly olej do ohně placení kremloboti a mnoho se dalo svést na Rusy placenou propagandu, ale nynější zuřivá bitva už je živena námi samými.

Co to všechno přináší nám a naší zemi? Kam se posouváme jako společnost i jako jednotlivci? Imigrační krize není o uprchlících, je o nás samotných. Rozežírá nás to pomalu zevnitř. Nejsme schopni připustit, že problém je příliš komplikovaný na to, aby se dal popsat pomocí jednotlivých hesel nebo měl nějaká jednoduchá řešení. Obavy z uprchlíků jsou stejně legitimní jako snaha jim pomoci. Vášně, které provázejí tuzemskou debatu, jsou však už vyloženě škodlivé. Neptejme se po povaze uprchlíků, nehloubejme nad povahou islámu, neděsme se temnými vizemi. Ptejme se po povaze naší, hloubejme nad podstatou vlastní existence, děsme se toho, co se s námi jako se společností děje. Může se totiž lehce stát, že překročíme bod, ze kterého už nebude návratu. Pokud politiky přiživovaná nesnášenlivost bude dále růst, dříve nebo později se část obyvatel této země sama začne cítit jako imigranti. Jako někdo, kdo je v této zemi trpěn, kdo nemá být slyšen a kdo tu nemá být. A pak už bude opravdu pozdě na všechno.